K nadpisu tohoto článku, nebo spíše úvahy, mě inspiroval úplně první román mého nejoblíbenějšího amerického spisovatele Johna Irvinga. Název této knihy ve volném překladu zní „Svobodu medvědům“…
Ve zmiňované knize hlavní hrdina spolu s přítelem navštíví vídeňskou zoologickou zahradu. Postupně projdou téměř všechny pavilony a pozorně čtou informace u klecí, kdo zvíře chytil a kde je jeho skutečný domov. Dva kamarády tak silně dojmou příběhy zvířat, že se rozhodnou všechny do jednoho vypustit na svobodu…
Ale teď trochu o jiném. Vegetariáni to s námi „masožravci“ nemají zrovna snadné. I když je to asi normální lidská vlastnost, odsuzovat něco, na co nejsme zvyklí, nebo s čím nejsme ztotožněni. Přiznávám, že jsem kdysi také patřila do této skupiny a při všem tom vegetariánském brojení jsem si klepala na čelo, jestli jsou vůbec normální.
S vegetariány jsem dokázala nekonečně dlouho zaníceně diskutovat o tom, zda by měly svým dětem upírat právo na maso, nebo ne. Ať si oni jedí co chtějí, ale děti podle mě maso prostě potřebují. Tak jsem to četla ve všech těch moudrých knížkách o dětech, a tomu jsem i věřila. Problém však je, že stejně jako ve všem v životě, pravda nikdy není jen jedna.
Když někdo takovým způsobem vysvětluje své přesvědčení, musí tomu na sto procent věřit. To znamená, že má také „svou“ pravdu. Přesně tak, jak jsem je já nikdy nedokázala přesvědčit jak ubližují svým dětem, když jim nedávají maso, přesně tak se jim nepodařilo přesvědčit mě o jejich pravdě. A tehdy mi to zapnulo. Vždyť to je naprosto jako v partnerském životě! Dva se hádají. Proč? Každý si myslí, že má svou pravdu. A pokud ji oba opravdu mají, jak z toho kruhu ven? Je třeba udělat kompromis a naučit se akceptovat toho druhého.
Pokud ne maso, co tedy?
K uvaření chutného pokrmu není třeba maso.
Jednou z nejčastěji kladených otázek je: „A co vlastně jíte, když nejíte maso?“ V podstatě to není špatná otázka. Sami vegetariáni jsou po svém rozhodnutí zcela vyloučit maso ze své stravy (samozřejmě i ryb) postaveni před nesnadný úkol. Nahradit maso tím, co ostatní nazývají přílohou. A právě díky rozhodnutí nejíst maso vegetariáni nacházejí obrovské množství surovin, které dříve možná přehlíželi.
Faktem je, že naše potravinové řetězce vegetariánskému stravování nejsou tolik nakloněny jako ke konzumentům masa. Za poslední roky se toho sice hodně změnilo, pořád to však ještě není ono. Naštěstí existuje mnoho kuchařských knih nebo kvalitních internetových stránek o vaření, kde mohou najít dostatek inspirace. Zkrátka si myslím, že si vegetariáni zaslouží nejen náš obdiv, ale také úctu za to, jakou nelehkou cestou musí kráčet za svým přesvědčením.
I když lidem, co se rozhodli nejíst maso fandím, vůči ultra „radikálním“ vegetariánům určité výhrady mám. Na výše zmíněné stránce jsme řešili, zda vegetariánům nechybí maso. Jeden názor zněl: „Maso mi nechybí. Snad jedině na fotbale, nebo u ohníčku se nos bouří, protože jsem zatím nenašel vhodnou alternativu.“ Tento názor se mi líbil. Pochopila jsem totiž, že ne každý to má tak, že maso přestal jíst, protože mu nechutná.
No a odpověď radikální vegetariánky na sebe nenechala dlouho čekat: „Ten, komu chybí maso, není vegetarián. Podle mě je to celé o životním stylu a my vegetariáni si ani neuvědomujeme, že něco z jídelníčku vynecháváme. Za 11 let jsem ani jednou neměla chuť na maso. Ten, komu maso chybí, podle mě není vegetarián, jen člověk, co prostě nejí maso a jednou se k němu vrátí.“
Co se týče mě, vážím si každého jednoho vegetariána, i když jsem na to možná potřebovala trochu víc času. Ano, jsem tvrdohlavá, ale dokážu tolerovat i to, že ne vždy musím mít pravdu jen já. Ale toto vlastně není článek o mně.
Vegetariáni, držím vám palce. Snad se i mně jednou podaří mít tak pevnou vůli a silné přesvědčení. Držte se a jděte mezi nás na Vařechu, u nás najdete inspirace.
